U D. Ž. Bora je hermetismus tím, co v jednom rozhovoru nazval „způsobem života“. Cit pro výrazovou ekonomii, odpor k slovní mlhovině a snaha dosáhnout maximální sdělovací intenzity se pojí s ironií nebo groteskním posunutím či převrácením významů.
Christina Rossetti psala básně od svých dvanácti let, ve čtrnácti letech se psychicky zhroutila — trpěla silnými depresemi. Její básně se vyznačují vykreslováním kontrastů, protipólů, symbolismem, jsou velmi barvité a evokativní.
První Neumannova básnická perioda (1895–1903), anarchistická a dekadentní, z které je tento výbor, bývá jaksi cudně upozaďována. Kritikům vadilo především otočení dobra a zla, oslava Satana, přílišný patos či „originalita za každou cenu“.
V těchto básních se Jiří Langer snaží postihnout, pojmenovat sám sebe, uchopit a překlenout svůj pocit cizince. Zpěvy zavržených originálně zrcadlí hledání vlastní identity, ale i jejích kabalistických dvacet dva poloh.
Kniha zahrnuje výbor z poezie tří podstatných básníků lianozovské školy, kteří své básně v době, kdy nemohli publikovat, sestavovali do rukopisných a strojopisných cyklů, jež se šířily v samizdatových anebo exilových edicích.
V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou — ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování.
Pruské noci jsou jediným básnickým dílem Alexandra Solženicyna. Tato bezvýhradná, značně autobiografická výpověď svědomí a pravdy vznikala v pracovních táborech někdy během padesátých let.
Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře.
A je opravdu načase, aby Teillierova místy narkoticky omamná, místy surově upřímná a za všech okolností hluboce prožitá poezie začala existovat i v češtině.
Nemejské zpěvy jsou souborem oslavných písní, které Pindaros skládal nejčastěji na počest vítězů nejrůznějších sportovních klání. Velmi rád zmiňuje méně známé mýty, méně známé osudy řeckých bohů či herojů.
Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání.
Vladimír Vokolek je autorem hluboké existenciální osamělosti, zprostředkovávající lidského měřítka zbavený, ve svém úhrnu nepostižitelný poválečný civilizační vývoj.
H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Básnická skladba Josefa Škvoreckého Nezoufejte! vznikla v roce 1946, ve své době však nebyla publikována. Jde v pravém slova smyslu o generační výpověď celé jedné generace.
Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky. Krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Jeho poezie si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi.
