Nové vydání asi nejvýznamnější autorovy knihy, ve které se přední postava české poválečné filosofie Milan Machovec zamýšlí nad základními otázkami a vývojovými proudy filosofického myšlení napříč celým jeho dějinným vývojem od antiky po 20. století.
Nové vydání asi nejvýznamnější autorovy knihy, ve které se přední postava české poválečné filosofie Milan Machovec zamýšlí nad základními otázkami a vývojovými proudy filosofického myšlení napříč celým jeho dějinným vývojem od antiky po 20. století.
Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou?
Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu „péče o duši“, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let.
Kniha sa zaoberá takmer všetkými známymi náboženstvami sveta. Postupne prechádza vývojom človeka a jeho náboženským myslením. Krok po kroku predstavuje náboženstvá Sumeru, Egypta, Blízkeho Východu, Indie, ale aj Grékov, Rimanov, Keltov, Germánov, ...
Kniha se věnuje analýze autoreferenčních paradoxů v italské scholastické tradici patnáctého století. Jejím cílem je výzkum původních textů, jejich rekonstrukce prostředky moderní sémantiky a historická analýza jejich zdrojů.
Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem.
"Realita" je jedním z nejčastěji zneužívaných slov ve všech jazycích světa. Všichni věříme, že víme, co se pod ním skrývá. Jsme-li však dotázáni, zjistíme, že má tolik různých významů, kolik je lidí na zemi.
Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu.
Kniha přináší dvě závěrečné kapitoly díla Homo viator, v nichž Marcel uvádí Rilkeho poezii do kontextu se svou filosofií poutnictví, kterou pojímá jako směřování z viditelného do neviditelného.
Pro francouzského filozofa A. Glucksmanna není fenomén nenávisti pouhou metaforou sociálního jednání. Nenávist nelze sociologicky či kulturně "odvysvětlit", protože je faktem psychologickým a antropologickým.