Lhářské paradoxy u autorů italské scholastiky

Kniha se věnuje analýze autoreferenčních paradoxů v italské scholastické tradici patnáctého století. Jejím cílem je výzkum původních textů, jejich rekonstrukce prostředky moderní sémantiky a historická analýza jejich zdrojů. Korpus zkoumaných textů obsahuje texty Pavla z Benátek, Pavla z Perguly, Kajetána z Thiene, Alexandra Sermonety, Frachantiana Vicentina a Mengha Blanchella. Italská logika patnáctého století se paradoxům věnuje jakožto tématu s významnými důsledky pro teoretickou sémantiku a logické teorie založené na sémantické definici pravdivosti a logického vyplývání. Konkrétně: paradoxy představují (možné) selhání sémantické a logické intuice, resp. (technicky vzato) protipříklad k definicím pravdivosti a logického vyplývání a na nich založeným systémům odvozovacích pravidel. Základní předpoklady představených principů lze systematicky rekonstruovat prostředky moderní logiky.