Pátá kniha básníka jihočeského básníka Jaroslava Švadleny. Přesně volená slova a verše, které nás
zavádějí na místa, kde se čas zastavil, a jako správně nalíčené fotopasti zachycují i to, co je za běžných
okolností skryto.
Nové, textově nejspolehlivější vydání. Básnické a okrajově též prozaické dílo Egona Bondyho z první poloviny padesátých let představuje jedno z logických vyústění a pokračování literatury druhé generace českých surrealistů.
Seřazením do kompaktního více než tisícistránkového svazku Generál v umyvadle plném blues se vyjevují skryté souvislosti a vazby mezi jednotlivými autorovými počiny básnickými, prozaickými, dramatickými a publicistickými.
Vojtěch Vaner prozkoumal severní teritoria a výsledky sevřel v nové knize básní. Texty se tu vzepřely pravidlům: přesunuly názvy dovnitř veršů a pointy mimo prostor vymezený pro pointy. Neukázněná, vesele obrazná a podvratně smutná poezie.
Petr Ligocký v nové básnické sbírce Popel dnů plynule navazuje na svůj debut Diagnóza (Protimluv, 2020), rozvíjí některé jeho motivy a témata jako rodina, nemoc, pomíjivost nebo odcizení v současné společnosti.
Debutová kniha Jana Lassnera (*1997) je rytmizovanou prózou inspirovanou poetikami expresionismu a existencialismu, hermeneutický text, který sleduje znepokojivé dění mimo definovatelný prostor a čas.
Tváře nabílené rýžovým pudrem Radek Fridrich napsal čarokrásnou knihu, kterou možná překvapí mnohé své čtenáře. Její pečlivě vycizelovaná čtyřverší žhnou jako uhlíky. Nic v nich nechybí ani nepřebývá, ale skrytě komunikují i mezi sebou.
Alžběta Johanka Petrová ve své nové knize zjevně krouží kolem tématu smrti. Nablízku smrti jako by se však v básních zpřítomnila hlavně síla života, v nitkách vztahů, v bezmoci, ve strachu o vlastní děti, v odvaze opouštět – pro nové oči, ...
Básnické svědectví o jedné z nejtemnějších kapitol evropských dějin. Autorka dává hlas obětem masakru v Babím Jaru, konkrétním lidem, jejichž příběhy se skládají do naléhavého chóru paměti.
Pojmenování je hořkosladká věc, nádherná záležitost, která může skončit tragicky. Co však nemá jméno, neexistuje. Trpíme stavem oslovitelnosti. Potřebujeme být rozpoznáni druhými ve své odlišnosti. Rozpoznat sebe v druhých díky podobnosti s nimi.
V stroze číslovaném, litanickém a extra svižném pásmu se Daniel Hradecký bez oddechu věnuje Bohu, lidem a světu – prostoru, jenž nám byl dán ke společnému užívání.