romány

Toto je dojemný příběh rodiny, která kdysi opustila svou zemi v naději, že začne nový život. S hořkosladkým humorem jej vypráví syn, který se snaží stát Němcem.

Osamělá starší žena adoptuje dívku z dětského domova, které říkají Lastočka, tedy Vlaštovka. Ta pak objevuje mnohonárodnostní Kišinev, kde vyrůstá mezi ruskou, moldavskou, ukrajinskou a židovskou kulturou.

Enikő je socioložka, právě opustila manžela a vrací se z New Yorku do Budapešti. Je jí třicet, má ambice a pozici na univerzitě. Chce napsat knihu, která se bude jmenovat Mizérie Maďarů. Tamás Bogdán platí v akademickém světě za celebritu.

Píše se rok 2058, svět zdevastovaly přírodní katastrofy. Obyvatelům Helsinek, kde po občanské válce vládne totalitní režim, se už dlouho nerodí děti, život postrádá smysl. Jedinou útěchu poskytuje virtuální realita.

Asi nejzásadnější Vilikovského román, spolu s Příběhem opravdického člověka (Větrné mlýny 2014). Dvě části knihy, nesoucí v názvech téma osamělosti, spolu vzdáleně příběhově souvisejí, ale nahlížejí na zlo ze dvou úhlů. Zevnitř a zvenčí.

Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy.

Je lepší věřit všemu než ničemu, říká v závěru knihy rabbi Nachman. Skrze tuto větu lze přistoupit k celému románu, jenž je spíše než magickým realismem prostě důslednějším realismem. Takovým, který autentičtěji odráží autorovo vnímání.

Román Podzim (Jeseň) je volným pokračováním nejúspěšnějšího Slobodova díla – románu Krev – a zároveň poslední knihou, která vyšla za autorova života.

„Novodobí nomádi“ Zusky Kepplové bloudí Paříží, Londýnem, Helsinkami a Budapeští, často bez jasnější motivace, jako by do cizího prostředí přišli hledat sami sebe a s překvapením zjistili, že i uprostřed Londýna se skrývá malý domov.

Směsice surovosti a něhy, fantazie a kruté skutečnosti, historických i rodinných událostí, které spojuje magické jméno města Lučenec – Lošonc, v němž se prolínají národy, kultury, osudy, vztahy: minulost a přítomnost.

Černohumorná, pronikavě a důsledně ironická próza líčí kvazi příběh domnělé lásky mezi Andričem a Laurou. Povídkový až anekdotický sled jednotlivých zamyšlení a událostí od prvních dnů vztahu až do jeho konce.

Román slovenského spisovatele Stanislava Rakúse (*1940) zachycuje hodnotovou stratifikaci zvráceného systému normalizace, který vytláčí na periférii schopné a favorizuje neschopné nebo bezcharakterní lidi.

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali?

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství.

Prosinec 1989, eskaluje konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, napětí v Baku graduje. Do jedné z tamějších nemocnic je v kritickém stavu dopraven přední ázerbájdžánský herec Sadaj Sadygly...