osobnosti náboženství a myšlení

Druhý svazek třetí části tematického souboru fenomenologických spisů Jana Patočky, tedy druhý svazek textů k fenomenologii, které autor nepublikoval, obsahuje studie, náčrty přednášek, přípravné poznámky ...

Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života.

Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství.

Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie.

Druhý díl Fenomenologických spisů zahrnuje texty, které Jan Patočka uveřejnil doma či v zahraničí po roce 1949. Svazek obsahuje pozdní autorovu fenomenologickou tvorbu a představuje ústřední část celých Sebraných spisů.

Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524.

Kant ve spisu stanovuje nejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie.

Výbor obsahuje studie Co je osvícenství, Idea obecných dějin ve světoobčanském smyslu, Domnělý začátek lidských dějin, Konec všech věcí, O domnělém právu lhát z lásky k bližnímu.

Kniha obsahuje dva rozhovory, které Martin Heidegger poskytl mediím u příležitosti svých 80. narozenin (1969), a především jeho rozhovor s redaktorem časopisu Spiegel z roku 1966, který byl na Heideggerovo přání otištěn až po jeho smrti v roce 1976.

Kniha přináší souhrnné a přehledné chronologické podání dějin starokřesťanské literatury a nauky církevních autorů prvních osmi staletí.

Titul vystihuje hlavní součásti svazku: na jedné straně teoretické texty k filosofii jazyka a k teorii poznání, na straně druhé výbor z desetiletí připravovaného opus magnum „Pasáže“.

Jde o rozsáhlou a významnou součást Patočkovy komeniologické pozůstalosti, jež přesahuje úzký rámec komeniologie a přináší velmi cenné prameny pro úplnější poznání myslitelského odkazu Jana Patočky.

Opravené vydání autorova základního filosofického díla. První svazek obsahuje kritiku Platóna, druhý kritiku Hegela a Marxe.

Autor- německý filozof a fenomenolog - rozvinul ve svém díle mj. alternativní podobu fenomenologie světa. Podařilo se mu podat jednu z nejcitlivějších interpretací Nietzschova myšlení na německé půdě.

Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifický apriorní normativ, jenž identifikuje v principu účelnosti.

Studie se zabývají problematikou intelektualistické pozice, Platónovou etikou ctností či maximou „připodobnění se bohu“.

Rozsáhlé dílo, ve které se Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schoppenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Alkibiadés I se zaměřuje především na téma pravosti dialogu a na vztah duše, těla a Já.

Studie věnovaná vztahu duše, řeči a zla v dialogu Faidón. Společně se svazkem Duše a krása v dialogu „Faidros“ vytváří dva díly rozsáhlejšího projektu věnovaného vztahu duše a řeči v Platónově filosofii.