Kronikářské dílo merseburského biskupa Dětmara, napsané přibližně v letech 1013–1018, je jedním z nejobsáhlejších pramenů k dějinám střední Evropy kolem roku 1000.
Deník vídeňského teologa Thomase Ebendorfera (1388–1464) představuje jedinečný historický pramen pro poznání procesu vzniku basilejských kompaktát. Deník je o to cennější, že Thomas Ebendrofer byl účastníkem jednání vyslanců basilejského koncilu.
Kronika s názvem Gesta Hamburgensis ecclesiae pontificum,
tj. Činy biskupů hamburského kostela, je pokládána za zásadní pramen k dějinám severní Evropy v 8.–11. století.
Deník pařížského měšťana, který si jeho autor psal v letech 1405–1449, představuje jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám města Paříže v první polovině 15. století.
Gildas (či Gilda, kol. 500–570) byl britonský klerik. Učenost a literární styl mu vysloužily přídomek Sapiens (Moudrý). Jeho spis v latinském originále známý pod názvem De excidio et conquestu Britanniae (O zkáze a dobytí Británie).
Základní pramen ke křížové výpravě proti albigenských katarům v jižní Francii na počátku 13. století z pera cisterciáckého mnicha, který byl přímým svědkem tažení.
Kniha Rady synovi (Liber manualis ad filium), jejíž autorkou je francká šlechtična Dhuoda, vzniká ve druhé fázi karolinské renesance, kdy je aktivní znalost latiny a literární činnost téměř výhradní doménou církevních kruhů.
Dvě hlavní historická díla cremonského biskupa Liutpranda (920-972), který působil v diplomatické službě římsko-německého císaře Oty I. Velikého, pojednávají o západo- i východo-římských dějinách, tj. o Svaté říše římsko-německé a Byzance.
Lombarský historik a kronikář Pavel Jáhen (Paulus Diaconus, 720–799), působilv Itálii na královském dvoře Langobardů jako vychovatel a učitel. Jeho kronika Historia Langobardorum představuje základní pramen k dějinám severní Itálie v 8. století.
Svatohavelské příběhy zachycují ve formě stručných zpráv dějiny kláštera St. Gallen v dnešním Švýcarsku s občasnými exkurzy do širšího regionu. První část zahrnuje období 9. století, které zachytil analista Ratpert.
Čtvrtá kniha tzv. Fredegarovy kronika a pokračování představuje cenný pramen k dějinám franské říše v 7.–8. století na sklonku vlády Merovejců a v době nástupu dynastie Karlovců. Najdeme v ní i ojedinělou zprávu o Slovanech a jejich vůdci Sámovi.
Kronika augustiniána-kanovníka Ondřeje z Řezna (1380–1438) představuje jeden z nejbarvitějších protihusitsky zaměřených textů. Autor v něm, především formou historek a karikatur, líčí počátky husitství a husitských válek.
Kristina Pisánská (1364–1430), která se díky svému otci lékaři pohybovala několik let na pařížském francouzském královském dvoře, patří k prvním ženským intelektuálkám, jež ve svých literárních textech reflektovaly problematiku života žen.
Tzv. pseudoabelárdovská korespondence vychází ze sbírky nazvané Listy dvou milenců a obsahuje 116 středověkých milostných dopisů, asi z 12. století. O jejich autorství se dodnes vedou spory.
Kniha je nejvýznamnějším dílem Oty z Freisingu. Zahrnuje dějiny světa od stvoření, biblické a starověké období (zde čerpal ze starších autorů, např. Orosia, Jeronýma či Eusebia), které dovedl až do své současnosti.
Widukind z Corvey, saský kronikář a historik
10. století (asi 925–975), sepsal kroniku Res gestae
saxonicae sive annalium libri tres (Činy Sasů aneb tři
knihy dějin).
Kronika o dobytí Konstantinopole křižáky v průběhu 4. křížové výpravy (1204) a zároveň nejstarší francouzsky psaný historicko-prozaický text, který přežil do moderních časů.
Autorem kroniky, jež přináší podstatné zprávy o dějinách Polabských Slovanů (Venetů), byl saský kronikář Helmhold, který žil ve 12. století (1120 - po 1177) a byl knězem v Bosau nedaleko Plönu.