Ačkoli je Zahnívající čaroděj dílem básníkova mládí, projevuje se v něm již "zkušený a sečtělý jako starý černokněžník". V českém překladu vychází Zahnívající čaroděj vůbec poprvé.
Snad k tomu přispěl i dojem osamělosti na mořském pobřeží, který umožnil Dagmar Plamperové nacházet cit pro přesvědčivý jazykový výraz a zároveň jí i dával prostor k úvahám o smyslu existence, o tísnivých tvarech prožitků, o tom, že se člověk vyvíjí.
Inventar a Aquiles / Stvořit Achilla Eleny Buixaderas je sbírka o touze, imaginaci, povaze lásky a na druhé straně o pomíjivosti, rozpadu představ a stárnutí.
Poezie Josefa „Bobše“ Rösslera, podobně jako u dalších undergroundových básníků, odráží dobu, ve které vznikala, i komunitu, s níž byla spojená – její nálady, pocity a postoje. Je to poezie vzdoru, útěku a subverze.
Sbírka Tomáš Míky Kleina představuje ztišené, introspektivní verše, v nichž autor s výjimečnou křehkostí a existenciální naléhavostí zachycuje svět v jeho tichém úpadku i prchavé kráse.
Autor hledá prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977.
Ve své druhé básnické knize se Jan Škrob zabývá napětím mezi skutečností a fikcí, rozbíjí stěny mezi různými světy skutečnými a neskutečnými až tam, kde toto rozdělení přestává dávat smysl.
Přeludy pozdního podzimu jsou poslední sbírkou Gustava Erharta, básníka bytostného, jehož poezie je ze života. Vlastního i druhých. Těch vzdálenějších, ať v čase či místě, i těch nejbližších.
Kniha Pozastavené stmívání přináší dva poslední básnické počiny Stanislava Dvorského (1940-2020). Autorem dlouho připravovanou skladbu Někde někdy něco a posmrtně zveřejněnou báseň Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi.
Básnická skladba Jana Riedlbaucha Roztloukání lebečního ořechu, postavená na hudební formě passacaglia (ze slov pasar – procházet a calle – ulice), vznikala v průběhu několika desetiletí od 70. let do současnosti a tvoří ji padesát sonetů.
Skladbou Dominika Melichara se dostáváme do jiného světa. Je to svět jazyka, jeho rytmu, repeticí. Básník pracuje se slovy jako s oštěpy, jejich zvučnost létá okolo uší. Za každým slovním spojením je konkrétní obraz, který se dere do mysli.
Mauzoleum patří k ústředním a ojedinělým dílům německé poezie. Třicet sedm Enzensbergerových balad pojednává o rozporuplnosti pokroku, o procesu trvajícím celá staletí, jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás dopadají dodnes.
Sbírka Černý vesmírný popel představuje autorovy básně z let 2008–2018. Ve všech textech se ukazuje „nahá“ přítomnost, jakási vivisekce okamžiku, doba mezi cíděním hrobů a promluvami o budoucnosti.
Poéma významného básníka Vladimíra Janovice pojednává o skutečné budově nedaleko Okrouhlice. A současně o čemsi mnohem obecnějším a nadčasovém. O symbolu zachyceného času básníkova dětství a mládí? O symbolu touhy a deziluze?
Řecky psaný Physiologus ze 2. století shrnuje poznatky a domněnky o všelijakých zvířatech a bytostech, skutečných i smyšlených, ze spisů dřívějších autorů. Inspiroval středověké encyklopedie, lucidáře, bestiáře.
Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu.
