(...) Sirokaiův text má rozhodně schopnost do sebe čtenáře vtáhnout, ať už neobvyklou zálibou autorovou a z ní vyplývající perspektivou pohledu na svět, nebo pestrým, smyslově bohatým, ale přitom velmi úsporným a přehledným básnickým vyjádřením. Lze ho chápat jako pobídku k vlastní cestě do lesa i jako impuls k performativním rituálům. Nebo se můžeme jako autor zamýšlet nad tím, kde nacházíme útočiště: zda bychom chtěli opustit své jednotlivé bytí, abychom úplně splynuli s přírodou. „Zda bych patřil všem. Zdali bych mohl být, i dokud ještě stojím na dvou nohou, něčím stromem.“ (23)

Expresivní text balancuje na hranici mezi poezií a prózou, člověkem a přírodou, myšlením a konáním. Prostřednictvím slovních hříček se autor snaží setřít rozdíly mezi lidským a rostlinným bytím a převrátit perspektivu vnímání světa. V Listráni je psané slovo jen jednou z mnoha možností vyjádření, tištěná kniha však pro tento koncept nemusí být nedostačujícím médiem.