Temný obraz velkoměsta na pozadí varšavského drogového podsvětí a v těsném dotyku se společenskou smetánkou, kde se odhodlaný drogový dealer Jacek pohybuje s neobyčejnou lehkostí.
Před časem bylo kdesi psáno, že „ohroženým druhem je heterosexuální běloch“. Próza Nivelační bod přibližuje jednoho takového tvora. Nebojí se pojmenovat svou samotu, které velmi svérázně odmítá podlehnout.
Ani jedna z básní v této knize není „vymyšlená“. V každé z nich jde o nějakou konkrétní osobu, autentické místo, skutečnou událost... Jde o skutečné příběhy tematicky na sobě nezávislé a o zdánlivě nevýznamných věcech, ...
Jak zachovat „žízeň/ po něčem podivném/ co se nevejde do pet láhve“ v kontrastu s ubíjející a básnickému prožitku vzdálenou každodenní zkušeností? O tom je kniha Pitný režim básníka, anglisty a amerikanisty Stanislava Koláře (*1953).
Adventní vydání časopisu Protimluv je ve znamení ztišení. Na stranách revue se lze setkat s reprodukcemi obrazů Anežky a Miroslava Kovalových, v nichž vstupujeme do jiného plynutí času a kdy se doslova dotýkáme podstatných a přitom nenápadných věcí.
Výbor Náš čas vypršel představuje českému čtenáři texty ruského básníka Igora Pomeranceva žijícího v Praze v takto ucelené podobě vůbec poprvé. Básně vybrala, uspořádala a přeložila Jana Kitzlerová .
Průřezová antologie představující v jedenácti oddílech kratší básnické útvary sto třiceti českých básníků. Knihu doprovází úvodní esej a také závěrečná poznámka editora, v nichž je osvětlen výběr textů a způsob práce při jejím vzniku.
Protimluv 1/2020 přináší rozsáhlý cyklus deseti básní Mávání slepenými křídly Svatavy Antošové, v němž se básnířka upřímně a bez zábran vyrovnává s osobními a rodinnými traumaty z minulosti.
Sbírka Černý vesmírný popel představuje autorovy básně z let 2008–2018. Ve všech textech se ukazuje „nahá“ přítomnost, jakási vivisekce okamžiku, doba mezi cíděním hrobů a promluvami o budoucnosti.
Václav Maxmilián stejně jako v prvotině Meziměstí (Host, 2016) i ve druhé sbírce Pobřeží tematizuje rytmus města, jeho zvuky i jeho vůně. Zdánlivá reálnost obrazů přechází do snění, vybízí k putování po jiných krajinách, místech – kdy se třeba z jedn
Sbírka Rozhraní nás vtáhne do neuchopitelného světa na pomezí snu a reality, kde hoří vítr a déšť se za nás tiše modlí. V tomto místě mnoha tajemství neviditelné hýbe vším.
Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu.
Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor.
