Útočící jelen je dramatickým vyprávěním o střetu dvou odlišných kultur, zároveň je však mnohem univerzálnějším příběhem o prosté lidské touze po štěstí.
Publikace se věnuje aktuálním otázkám, které jsou prioritou vnitřní bezpečnosti většiny států světa, protože bezprostředně ohrožují obyvatelstvo i základní pilíře demokratické společnosti.
Příběh o tajných dívčích touhách, ženských ambicích, mateřských radostech, manželských starostech, pokušení, vášni, zradě, nečekaném překvapení a nakonec i splněných přáních, které ale mají svojí cenu, jako každá mince má svůj rub a líc.
Kniha podrobně popisuje formální a neformální pravidla využívaná při vyjednávání a zkoumá, která z nich mají v praxi větší dopad. Stranou nezůstává ani otázka, jak se v Radě uplatňuje moc (vliv) a které státy mají nejsilnější pozici.
Román Jáchyma Topola evokuje na příběhu dětí přízračný svět české vesnice sklonku šedesátých let. Je ovšem zejména nadčasovým románem archetypálním – zobrazením různých podob zla (společenského i osobního) a hledáním cesty k naději.
Předložená práce si klade za cíl osvětlit vývoj a stav cestovního ruchu v českých zemích a Československu v době významné fáze rozvoje mezi oběma světovými válkami.
Rozjímání v bodech nad vlastním osudem i budoucností života na Zemi. Zde popisované jsoucno cosmona (jehož částí je vesmír), které není celek a není založeno na předpokladech, dává naději na trvalou existenci lidstva.
Kniha přibližuje osudy dvou důstojníků předválečné československé armády, pplk. (in memoriam) Ladislava Říhy (1916–1942) a plk. (in memoriam) Františka Vocetky (1913–1941), kteří po okupaci českých zemí tak jako řada dalších nesložili ruce do klína.
Antologie osmnácti irských povídek Ni králi, ni císaři poprvé vyšla v roce 1965. Soubor, který uspořádal a přeložil Aloys Skoumal, tehdy nazval historik Josef Polišenský „mistrovským“.
Kniha představuje výběr úvah o užitečnosti dialogu mezi akademickou sférou, politikou a nositeli vnější migrace, které s určitou přibližností můžeme zahrnout pod pojem česká diaspora.
Publikace je založena na výběru několika specifických aspektů daného tématu, tj. jistého podílu zahraničních Čechů na bilaterálních vztazích, které mají z pochopitelných důvodů jiné akcenty např. v Kanadě a jiné na Ukrajině.
Povídková knížka „Paměti pankáčova dědečka“ jsou příběhy na pomezí memoárů z autorova života. Prožitky z mládí se v našich myslích nejvíce uchovávají a sítem času z nich odstraníme vše „plevelné“ a zůstává jen příjemné vzpomínání na mládí.
Próza Jitky Černíkové “Krásné hlasy” není román, ačkoliv by to tak podle rozsahu na první pohled mohlo vypadat. Dílo, na němž autorka pracovala dvě desetiletí, je svébytná rodově – rodinná kronika.
Kniha představuje jednu z nepříliš známých osobností 17. století – Jiřího Holíka (1635–1700/1710?), který pocházel z české nekatolické rodiny, ale stal se členem dominikánského řádu a dokonce se podílel na vyhledávání nekatolických knih.
