Smysl pro víru (sensus fidei) je oním nadpřirozeným poutem v srdci lidí, které drží pohromadě církev. Jasnější vědomí o tomto nesmírném daru by měl vést zejména katolického věřícího k novému sebehodnocení.
Začte-li se čtenář do patristických kázání na Narození Páně, ocitne se v jiném kulturním prostředí. To, co zůstává, je však samotné jádro křesťanské zvěsti – Slovo, které bylo na počátku u Boha, se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Traktát o naději (STh II-II, q. 17–22) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem.
Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou.
Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní.
Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hlubokou krásu křtu, tohoto prostého obřadu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života od narození ke smrti.
Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech. Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem pot
S nesprávnou či správnou představou rovnosti je spojeno tolik velkých omylů a tolik velkých pravd, že není možné se tomuto problému vyhnout. Co je to rovnost? Jak ji uchopit? Jak jí dosáhnout?
„Tato kniha není komentářem eucharistické liturgie. Ani to není striktně řečeno teologie eucharistie, jako kdyby člověk byl zastáncem např. určité teologie manželství nebo křtu.
Anonymní kartuzián nás v první části knihy (která vyšla poprvé v roce 1945) učí jednoduché metodě meditace, která umožňuje modlit se bez přestání, tak jak to požaduje Kristus v evangeliu. Druhou část knihy tvoří kázání v kapitule.
Rozjímání kardinála Charlese Journeta (1891-1975) nad vykoupením se odvíjí mezi dvěma silnými póly: tajemstvím zla a tajemstvím Božího milosrdenství. Neustále se ocitáme tváří v tvář novým podobám zla, což představuje náročnou duchovní zkoušku.
Kniha Promluvy o modlitbě nám přináší jedny z nejkrásnějších duchovních cvičení, která kázal kardinál Journet. Jejich hlubokou inspiraci vyjadřuje podtitul: Modlitba s Ježíšem.
