Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání.
Druhý díl Bernardova nejrozsáhlejšího a ve středověku nejrozšířenějšího díla, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní.
Tři otázky z Questiones disputatae (De veritate, q. 15, 16 a 17) vytvářejí celek, který hledá kriterium pro hodnocení lidského jednání, a proto se zabývá především otázkou svědomí.
Tomáš Akvinský v otázce O dobru představuje své vlastní pojetí dobra.
Navazuje na svého učitele Alberta Velikého a propracovává do důsledku Albertovu teorii, že dobro přidává jsoucímu něco pouze pojmově.
Tato práce vyšla poprvé roku 1994 v řadě "Que sais-je?" ("Co vím?"), jejímž cílem je populární formou seznamovat čtenáře s různými oblastmi lidského vědění.
„Kdo zná světici z jejích listů a Dialogu s Boží Prozřetelností, cítí, jak i tímto dílkem vane její duch. Je to duch života hluboce ponořeného v Boha, duch opravdové lásky, která znamená naprostý zánik egoistických tendencí."
Rozjímání kardinála Charlese Journeta (1891-1975) nad vykoupením se odvíjí mezi dvěma silnými póly: tajemstvím zla a tajemstvím Božího milosrdenství. Neustále se ocitáme tváří v tvář novým podobám zla, což představuje náročnou duchovní zkoušku.
V roce zasvěceném Božímu milosrdenství bychom se měli také ptát po našem lidském milosrdenství, vždyť i my máme být milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec.
Je-li křesťanství pravdivé, mělo by to být vidět i na životech křesťanů – měly by být prodchnuté svébytnou nadějí, svobodou, štěstím a odvahou. To je základní myšlenka knihy bývalého magistra dominikánského řádu Timothyho Radcliffa.
Nejznámější spis sv. Bonaventury, představuje svým rozsahem sice jen nepatrný zlomek jeho díla, přesto se v něm setkáváme ve zhuštěné podobě prakticky se vším podstatným, co charakterizuje Bonaventuru jako filozofa, teologa a mystika.
Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou.
Vstupní modlitbě mešní liturgie nebývá věnována velká pozornost, tato průkopnická publikace však dokazuje, že je opomíjena neprávem. Je studnicí tradice a historie církve, v níž se obvykle skrývá hluboká teologická a duchovní moudrost.
Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.
Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají.
Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se na duši.
