Publikace Yana Huanga představuje důkladný úvod do studia pragmatiky. Věnuje se klíčovým oblastem pragmatického bádání – implikatuře, presupozici, řečovým aktům, deixi a referenci, rozebírá vztahy pragmatiky ke kognici, sémantice a syntaxi.
S několikaletým odstupem od vydání skloňovací a stupňovací části dostává odborná veřejnost do rukou druhý díl historické mluvnice lužické srbštiny. První polovina svazku – časování – se opírá o standardní pomůcky lužickosrbské diachronie.
V autorském sborníku mapuje bohemista Milan Hrdlička posledních deset let své publikační činnosti v oboru vyučování češtině studentů s jiným než českým mateřským jazykem.
Monografie navazuje na lingvistický a kulturní přístup k hluchotě rozvíjený v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy od poloviny 90. let 20. stol.
Monografie podává detailní analýzu slovosledného chování posesivních zájmen ve staročeské nominální frázi. Jedná se o fenomén, kterému zatím nebyla v české paleobohemistice věnována soustavnější pozornost.
Monografie Jevištní tvar jako jedna z možných metod výuky češtiny pro cizince je prací lingvodidaktickou, vztahující se k vyučování češtiny jako cizího jazyka.
Monografie Slovo a jeho struktura se zabývá problematikou slova a jeho vnitřní strukturou. Přitom usiluje „smířit“ v českém gramatickém myšlení obvykle (a téměř striktně) oddělené komponenty morfologie, a to tvarosloví a slovotvorbu.
V předkládaném svazku autorky a autoři navazují na knihu Horizonty kognitivně-kulturní lingvistiky. Schémata a stereotypy v mluvených a znakových jazycích (2017).
Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L'Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997.
Autorka analyzuje označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru: táže se, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit.
Sémiotické myšlení gruzínského lingvisty Sebastiana Konstantinoviče Šaumjana se vyznačuje mimořádnou synkretičností, v níž se střetávají tradice klasického (středo)evropského strukturalismu,nastupujícího amerického generativismu i ruského formalismu.
