„Uchopit, lovit, polapit. Slovo musí pořádat hon na věc. Báseň nebo hudba se musí zmocnit emoce, jako by to bylo zvíře, zvíře, ve které nevěříme, zvíře inspirace.“
U D. Ž. Bora je hermetismus tím, co v jednom rozhovoru nazval „způsobem života“. Cit pro výrazovou ekonomii, odpor k slovní mlhovině a snaha dosáhnout maximální sdělovací intenzity se pojí s ironií nebo groteskním posunutím či převrácením významů.
Dante is known to most readers outside Italy for his gritty descriptions of the Inferno, but there is another, gentler side to his poetry, which found expression throughout his career in verses that made him, together with his friend Guido Cavalcanti
Druhá básnická sbírka petyi stach zachycuje prožitky spojené s transgender coming outem a vnitřní i sociální tranzicí. Zachycuje cestu od uzavřené samoty k euforii z autentického projevení sebe sama, ke queer joy spojené se sebepřijetím.
Mnohovrstevný básnický text volně odkazující ke klasickému dílu Dante Alighieriho, ve kterém se mísí moderní až experimentální poetika textu ve volném verši s tradičními formálně-literárními postupy klasické stavby verše.
Tato kniha je určena Vltavě a Múze. Vltava, matka Prahy, nádherná řeka. U Vyšehradu u Mánesa zpívá na flétnu vln, na dávné příběhy, zkazky o lásce, která mnohdy jde o berlích. Kniha je doplněna sonety o všedním životě.
Představujeme vám vánoční výbor, jaký tu už dlouho nebyl. Přes padesát autorů, klasiků české poezie, se potkalo ve velké knize věnované magickému období konce roku. Prosinec, advent, mráz a sníh, Štědrý den a Štědrý večer.
Christina Rossetti psala básně od svých dvanácti let, ve čtrnácti letech se psychicky zhroutila — trpěla silnými depresemi. Její básně se vyznačují vykreslováním kontrastů, protipólů, symbolismem, jsou velmi barvité a evokativní.
První Neumannova básnická perioda (1895–1903), anarchistická a dekadentní, z které je tento výbor, bývá jaksi cudně upozaďována. Kritikům vadilo především otočení dobra a zla, oslava Satana, přílišný patos či „originalita za každou cenu“.
V těchto básních se Jiří Langer snaží postihnout, pojmenovat sám sebe, uchopit a překlenout svůj pocit cizince. Zpěvy zavržených originálně zrcadlí hledání vlastní identity, ale i jejích kabalistických dvacet dva poloh.
Kniha zahrnuje výbor z poezie tří podstatných básníků lianozovské školy, kteří své básně v době, kdy nemohli publikovat, sestavovali do rukopisných a strojopisných cyklů, jež se šířily v samizdatových anebo exilových edicích.
V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou — ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování.
Takzvaná „krátká báseň“ – transformující západní tradici epigramu a aforismu s východní cestou haiku, koanu – se u autora objevuje už v jeho druhotině K svému (1999). Nyní, v desáté sbírce, se tajemství její dostředivosti otevírá vědomě.
Vážený čtenáři, v podobě této sbírky se Ti dostává do rukou básnický odkaz člověka, pro něhož bylo psaní poezie celoživotní láskou. Své verše psal jen pro potěchu duše své i svých blízkých. Mnoho básní tak zapadlo dřív, než byly zaznamenány.