Vyšší plevel je sbírka básní a stíracích glos, které autor shromažďoval od roku 2013. Jedná se již o jeho třetí knihu. Navazuje na styl humoru, kterým je již známý, avšak je to zatím jeho nejotevřenější a nejpunkovější počin.
Výbor Na chůdách snu představuje básnickou tvorbu Simonetty Buonaccini (Ludmily Bučanové; 1893–1934). Je to poezie autorky, o níž František Halas napsal: „Básnila zkrátka, jako jiný dýchá“.
Kdo neví co je láska, nezná pravdu. Krize partnerských vztahů má základ v egoismu, obav z „přiblížení“ k druhému, k vlastnímu odhalení. Básnická sbírka má příběh, který čtenáře nutí přečíst knížku jedním dechem.
Pátá sbírka poezie Jindřicha Tošner čerpá z lékařského prostředí, kde život neohrožují jen nemoci těla a duše, ale i neúcta ke stáří, lhostejnost a chybějící víra v dobro.
Jan Těsnohlídek ml. (*1987) přichází po třech letech s novou sbírkou básní, která je již jeho pátou knihou. Nové básně jsou veskrze osobní, dotýkají se však témat a situací blízkých všem a nabízí tak velice silný čtenářský zážitek.
Sbírka poezie Víta Kremličky odráží jeho citlivé vnímání mýtického světa přírodních národů, v obecné rovině pak textem prolíná fenomén tance, zpěvu, veselí a žalu, dotkne se i témat víry v Boha a smrti.
Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).
Sbírka textů Milana Špůrka, u níž není jednoznačně možné stanovit, zda jde o experimentální prózu, poezii a nebo poezii v próze, právě proto jsou Řádky noci vzrušující, zneklidňující a poutavé.
Po výboru z lyrické tvorby Jaroslava Vrchlického
(1853–1912) představené svazkem Intimní lyrika (2000)
přináší Česká knižnice i soubor spisovatelových
nejvýznamnějších epických prací.
Hodáčkovy nové básně jsou vlastně mistrné šifry, jež rozkódovat může jen nezaslepený nepokrytec, který má odvahu pohledět do onoho prostoru, od něhož povrchní pražský pasažér odvrací obličej..."(Helena Machovcová, 2016)
Poezie s nápaditými obrazy a rýmy, která je hravá, i když si na nic nehraje. Ale nejde jen o hraní – základní linkou básní je autorčina zpráva o ní samé, o lidech a věcech, které ji obklopují.
Milovaný i nenáviděný výběr z české
poezie, letos po osmé.
Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat
iluzi objektivity, ale je výsledkem
setkání dvou editorů, dvou subjektivních
pohledů na poezii daného roku i na poezii
jako takovou.
