Publius Vergilius Maro (70 př. n. l.–19 n. l.), nejvýznamnější římský básník tzv. zlatého období římské literatury, vytvořil epos Aeneis na přání císaře Augusta.
Básnická skladba Josefa Škvoreckého Nezoufejte! vznikla v roce 1946, ve své době však nebyla publikována. Jde v pravém slova smyslu o generační výpověď celé jedné generace.
Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky. Krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Jeho poezie si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi.
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; ...
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
Sbírka o skutečnostech kolem nás, mnohdy těžce uchopitelných, nevstřebatelných … se kterými je ale třeba bojovat. Někdy se staneme vítězi, jindy klopýtáme bez dechu.
Básníkovy juvenilie jsou ohlédnutím za obdobím zmařených nadějí přelomu let 1968-1969. První básnický text je převeden do linorytů Vladimíra Kintery z roku 1969 a doprovozen grafickými listy Bohuslava Reynka, návrh obálky Krištof Kintera.
Snad k tomu přispěl i dojem osamělosti na mořském pobřeží, který umožnil Dagmar Plamperové nacházet cit pro přesvědčivý jazykový výraz a zároveň jí i dával prostor k úvahám o smyslu existence, o tísnivých tvarech prožitků, o tom, že se člověk vyvíjí.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Báseň se nezrodí, když autor zrýmuje pár slov. Skutečná poezie vznikne teprve, když se autor umí originálně podívat na svět. Tak jako Karel Klatt, laureát výroční ceny Spolku slovenských spisovatelů.
Sbírku Magorův ranní zpěv dělí od sbírky Magorova děťátka více než dvacet let, ale spojuje je v Jirousových básnických textech dosti výjimečná hravost, odlehčenost.
Pro druhou sbírku Libora Staňka II. je charakteristický silný koncept zakořeněný v autorově přirozeném prostředí, který zároveň vstupuje do básní jako významotvorný pilíř.
Nové, textově nejspolehlivější vydání. Básnické a okrajově též prozaické dílo Egona Bondyho z první poloviny padesátých let představuje jedno z logických vyústění a pokračování literatury druhé generace českých surrealistů.