(...)Autorčina představivost, její různorodé hyperboly, ohromné nadání na slovní hříčky, bohatství přívlastků - rysy vlastní karibské poetice vůbec - nám pomáhají vcítit se do vyprávění, které je pro autorku podle jejích slov ´románem-katarzí´. Díky živému jazyku, hovorově hyperbolickému, který je v překladu výborně vystižen, čtenář vklouzne do struktury havanské symboliky. Postavy nabývají alegorických rozměrů a v neustálé hře se skutečností, fatalitou a groteskností nás přenášejí do dramatu uvězněné společnosti, kde lidé žijí v zajetí politiky a povinností, které je zotročují hned od úsvitu (například musí řešit otázku přežívání). (...) Jedním z důležitých aspektů románu Každý den nic je náboženský synkretismus a překrývající se kulturní roviny. Velkou roli tu hrají afrokubánské kulty, které onomu každodennímu ´nic´ dodávají osvobozující mytický rozměr, jsou znamením, že existuje cosi silnějšího, než je oficiální propaganda.(..)