(...) Mohlo by se zdát, že autor si v Kašpárkově konci potrpí především na jazykové hry, na komiku, již vytváří sám jazyk. Že je básníkem, který uvázl v estetickém rozměru poezie. Kuriózní neologismy a práce se slovními přesmyčkami, homofonické rozvíjení veršů či nápadité parafrázování sentencí a klišé ("Doba nežádá/si slova, ale giny") nicméně mají svůj hlubší rozměr: chtějí ve slovech rozpustit básníkovu niternou úzkost a strach.