(...) Hamsunovy autobiografické zápisky Po zarostlých stezkách jsou dílo velmi těžko zařaditelné. Jsou to deníkové záznamy, úvahy, vzpomínky starého osamělého muže, který je kvůli své hluchotě zcela odtržen od okolí. Nalezneme v nich i krátký úryvek Hamsunovy poezie a autentické dokumenty jako dopisy a v neposlední řadě řeč, kterou Hamsun po dlouhém naléhání pronesl před soudem na svou obhajobu. (...) Proč se norský národní spisovatel stal přívržencem nacistického Německa? Odpověď na tuto otázku částečně poskytuje právě ona obhajovací řeč, zbytek je třeba hledat v celém Hamsunově životě a světonázoru. Hamsun byl individualista, svým založením byl odpůrcem demokracie, kapitalismu a industrialismu. (...) Ideálem mu byli sedláci a tradiční agrární společnost, jak ji ztvárnil v mnohým svých knihách.

(...) V roce 1949 vydává Hamsun útlou knížku Po zarostlých stezkách - opravdový políček psychiatrům, jejichž verdikt zněl, že spisovatel sice není "duševně chorý, ale má trvale oslabené duševní schopnosti". Hrdý literát se v této vytříbené próze plné ironie ušklibuje nad tím, že se on, který tak mistrně dokázal zachytit zákruty lidské psýché (což je pravda), stal "pokusným králíkem psychiatrické vědy". Hamsun se v knize (ani během soudního procesu) nedoznává k vlastizradě, své pangermánství hlásá nadále, a to i přesto, že odhalená pravda o zvěrstvech nacismu jím skutečně otřásla. Na druhou stranu se ani nesnaží nikterak ospravedlnit. Při výsleších dokonce nepřímo popírá, že by se u Hitlera přimlouval za mučené odbojáře