(...) Zvláště barevné Birgusovy fotografie z devadesátých let připomínají abstraktní obrazy, do kterých se jen jakýmsi nedopatřením přimíchaly lidské postavy. Důležitou úlohu na jeho snímcích hrají stíny, a to včetně stínu samotného fotografa. Do zachycených míst vnášejí přítomnost jiného, paralelního světa, který by nebýt fotografie unikl naší pozornosti.

(...) I když byl Birgus už kvůli svým černobílým pracím označován za velkou naději českého dokumentu, silné jsou podle mě především jeho barevné fotografie. Navíc barevné vidění světa je přítomné i v černobílých záběrech. Až barva umocnila smysl jeho stíny naplněných kompozic s velkými plochami tvořenými oblohou, chodníky nebo zdmi. Do uchopitelné skutečnosti se tu vkrádají vizuálně atraktivní prvky, které ji mění na výpověď spíš výtvarnou. Ne že bychom se z Birgusových fotografií o světě nic nedozvídali. Ačkoliv je zachycen ostře, vyjevuje se nám v mlžných konturách, v souvislostech, které se při zběžném pohledu zraku skrývají. A právě takové vnímání našeho okolí nám podle dominantních teorií vizuálních médií o světě řekne mnohdy víc než jeho zdánlivě průzračně čisté záznamy.