Teď noci

Patrné je i povodí, v němž se básník pohybuje: Bohuslav Reynek. Stöhr se tak po Pavlu Kolmačkovi stává dalším z přibližně stejné generační vlny, kdo se tak intenzivně přihlašuje k petrovskému samotáři. Reynkův strážný dohled je cítit v motivech (venkovské chvilky, keře jeřabin, šípky, pohledy z oken, práh, kocour), v koncentraci na chvíli a na její přesné zachycení, jakož i v křesťanství, které se básník snaží určitě, ba předmětně zabudovat do svých scenérií. Stöhr nechce mít všechny ty transcendentní motivy jen jaksi „za“ textem, v jeho významově předpokládaném zázemí, ale dělá vše pro to, aby byly přímo „tady“ a „teď“: právě jsme svědky, jak Mojžíš v podzimní krajině prochází kolem hořícího kře, jak tesařův Syn tiše spočívá na kříži z lípy.“