(...) Text není koncipován jako neutrální pojednání, ale jako polemika s těmi, kteří poznatky o zneužívání psychiatrie odmítali, a to tehdy i dnes. (...) Nesnáz tu ale je v tom, že autor nikde nepíše, kdo a kde zneužívání psychiatrie zpochybňoval . (...) Pro budoucí a snad již i nynější historiky může být Tesařova kniha bez ohledu na to, s kým vlastně polemizuje - velkou inspirací. Najde v ní vylíčení dilemat a sporů opozice v první fázi normalizace, informace o otřesných poměrech v tehdejších věznicích (autor přežil záměrně neléčený zánět slepého střeva jen díky hladovce, kterou držel) nebo údaje o málo známých disidentech.