Vyčerpání zdrojů - skvěle prodejný mýtus

Narozdíl od jiných společenskovědních upovídaných knih, kde se jednoduchá myšlenka rozvíjí na stovkách stránek (např. Konec dějin F. Fukuyamy či Střet civilizací P. Huntingtona), je dílko Mojmíra Hampla stručné, výstižné a čtivé. Autor nabízí přemýšlivým čtenářům seriózní ekonomickou argumentaci proti mediálně vděčným apokalyptickým vizím o hrozbě vyčerpání zdrojů. Instruktivní obrázek o měnícím se významu jednotlivých zdrojů energie v čase na konci knihy (škoda, že právě tady není uvedený zdroj) je klenotem. Poukazuje na faktickou neexistenci přírodních zdrojů, nýbrž pouze ekonomických zdrojů vytvářených člověkem. Koncepce vyčerpání přírodních zdrojů se tak ihned jeví svým způsobem nelogická. Závěrečná teze, že „skutečné limity růstu lidstva spočívají v násilí a nesvobodě, tedy v chování člověka k člověku a nikoli v chování člověka v přírodě“ se zdá být dobře podpořena ekonomickými argumenty, byť text této publikace jako celku může vyvolat (a měl by vyvolat) diskusi kolem jednotlivých úvah a předpokladů. Jistou výtku zaslouží část věnovaná kritice ekologistů (kapitola Bída ekologismu), kde autor poněkud opouští pole ekonomické disputace a přistupuje spíše k ideologické kritice. Problém znečišťování životního prostředí sice není součástí názvu knihy, nicméně s tématem přírodních zdrojů souvisí a hlavně byla tato dvě témata spojena již ve studii Římského klubu Limity růstu (autorova analýza úspěchu této publikace je mimochodem velmi poučná). V tom případě ovšem v knize chybí alespoň stručný ekonomický pohled na problematiku znečišťování životního prostředí jako na problém negativních externalit ekonomické činnosti. Autor tak dává prostor k námitkám, že např. empiricky doložený permanentní růst relativní ceny práce pouze kompenzuje náklady člověka spojené s životem v měnícím se životním prostředí. V každém případě by měl člověk, který vážně přemýšlí o budoucnosti lidského rodu, věnovat jeden večer pečlivému pročtení této útlé knížečky.