Generál ve svém labyrintu

Hrdinou Márquezova románu je legendární postava latinskoamerického hnutí za nezávislost Simon Bolívar (1783–1830). Politik a generál, který hrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě, se roku 1819 stal prezidentem Kolumbie, jež tehdy zahrnovala čtyři současné státy, a roku 1821 také prezidentem Peru. Spisovatel v díle zachycuje poslední měsíce jeho života, jeho poslední cestu po řece Magdaleně a smrt v opuštěnosti ve venkovském sídle San Pedro Alejandrino poblíž karibského pobřeží. Spíše než na jeho vojenské a politické úspěchy či neúspěchy se soustředil na vylíčení příběhu muže, který s překvapením zjišťuje, že mu život uniká pod rukama, že zůstává sám a opuštěný tváří v tvář historii.
García Márquez tentokrát opustil půdu výlučně „magického“ vyprávění a zaměřil se více na fakticitu, jakkoli zachází s vybranými historickými fakty poměrně volně. Charakteristickou márquezovskou imaginaci je možné spatřit ve způsobu uspořádání výsledného obrazu i v psychologických reflexích. Tento postup není v rozporu s reálným historickým pozadím, proto otázka typu „jak to bylo doopravdy?“ je bezpředmětná… I zde se objevuje charakteristické téma samoty a přidává se k němu též bloudění v labyrintu světa. Bolívar nám téměř připadá jako další svérázná postava z fiktivního Maconda, nebo jakési autorovo alter ego z dvacátého století.