Arsemid

(...) Dvanáct nových obrazů připojil k Arsemidovi šestapadesátiletý v roce 1994, osm v roce 2004 a deset loni, kdy mu zbývaly dva roky do osmdesátky. Tak urputná věrnost výtvoru z jinošských let je v dějinách literatury ojedinělá, avšak ještě podivuhodnější je celistvé vyznění poslední verze. Zestárlý učenec jako by s někdejším teenagerem sdílel nejen původní koncepci, ale také způsob uvažování a osobitou poetiku, jež umožňuje volně propojovat popisy snových scenérií s útržky podivných dějů, rozhovorů a filosofických úvah. (...) Krátce řečeno: mladičký autor zde v imaginativní rovině rekonstruuje niterné zážitky svého dětství a mládí, potýká se s nesmyslností reality a nakonec nechává svého hrdinu odejít do světa, aby tam hledal sebe sama.

(...) stačí přitom do Arsemida nahlídnout, aby bylo zřejmé, že v něm jde o skutečné dobrodružství, ukotvené i v osobitém jazyce. (...) Vzdor tomu, že je plná literárních odkazů (a dovádí nakonec svou jazykovou "ozvláštněnost" až ke konfrontaci se "zaumnými"' texty Ivana Wernische), uniká Havlova kniha svou nezávislostí i z literatury , kterou propojuje s hravou tvorbou myšlenkových (teoretických) modelů: tou, jež nese i další autorovo dílo, korespondenci s Michalem Ajvazem nebo pozoruhodný text ze sborníku vydaného předloni k Havlovým pětasedmdesátinám (Protázky a odvety, Nakladatelství Lidové noviny). Ještě nejspíš by se možná všechny tyto svazky daly charakterizovat pojmem zvláštní ankety o skutečnosti, založené na zjištění fatální neurčenosti -nebo „vůle" ve smyslu ne zcela utaženého nýtu - v její struktuře a potřebě odtud opakovaně zkoumat jeji soudržnost.