Teorie hmoty: o vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu

Teorie hmoty je knihou o čtyřech částech, nevymezitelně zasahující teritorium poezie, eseje, krásné literatury i literatury faktu. Kniha o čtyřech částech má tu vlastnost, že se z nich autor - jak ostatně sám říká - postupně vytrácí. První dvě části (Pseudoteologie - o vnitřním smíchu; Pseudomodlitba - rozdvojení mysli) jsou vlastně verši v próze: přesná pozorování, úvahy a reflexe nad širokým polem vlastního života, literatury, filmu a (zejména české) společnosti i historie. Vachkův jazyk i styl odkazují k literatuře (jím tolik milovaného) národního obrození, tato patetická rovina je však neustále vyvažována humorem a sebereflexí osoby autora i vlastního textu. V třetí části (Pseudoliturgie - o středovém osudu) je z hlediska klasické koncepce autorství Karel Vachek obsažen již jen částečně - metodou se zde blíží známým výpiskům z četby L. N. Tolstého: Vachek vybírá a stříhá, z již dávno napsaného vytrhuje kusy, které 'svítí' (v jeho vlastní terminologii) a vytváří nové sekvence. Z hlediska obsahu je tvoří podstatné i nepodstatné (vždy však substanciální) historky a popisy událostí vztahující se k prostoru české kultury a jazyka (Vachkův patriotismus je vždy anti-nacionalistický, 'národ' a 'národní kulturu' chápe výhradně coby společenství lidí sdílejících stejný jazyk, bez ohledu na 'krev a půdu'). Poslední část tvoří fyzikální text z konce 60.let - Teorie hmoty Otakara Urbánka, otce ženy Karla Vachka, který nejen touto svojí koncepcí, polemizující s Einsteinovou teorií relativity, celoživotně inspiroval a posiloval Karla Vachka v úsilí k vytyčování i pokusech o překonávání horizontů daného - k tvorbě. Teorie hmoty se všemi svými podtituly je kniha veselá a přístupná, zároveň nekompromisní a vyhraněná. Stojí za přečtení.