Klusáková řekla svými memoáry možná víc, než sama chtěla
(...) Dramatické je líčení pohnutých osudů za německé okupace, kdy celá Svobodova rodina spolupracovala s odbojovou organizací Obrana národa; (...) Jenže když dojdeme ke květnu 1945, začínají se vzpomínky Zoe Klusákové halit stále více do ideologické mlhy, kterou proniká světlo jediného náboženství: víra ve věčné přátelství Československa se Sovětským svazem. Stejný cit, kterým žil asi až do konce života i Ludvík Svoboda. (...) Velmi opatrné je Klusákové hodnocení pražského jara, následné líčení situace po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy ukazuje, kde Klusáková při sepisování pamětí nadobro ztratila půdu pod nohama.