Korále okolo hrdla

Takto začíná jeden z veršů brněnské básnířky Marcely Mikuláškové, která se vydání své básnické prvotiny ani nedožila. Její literární pohrobek je ukryt do růžových desek, oblečen v bílém křehkém obalu, navozující dojem čistoty a vůně, dvou věcí, jež krášlí ženu nejvíce. Vábivá ambláž knížky je tak nechtěně postavena do kontrastu tristního vzezření Mikuláškové na sklonku života. Samotný název sbírky může navozovat představu ozdobných korálů jako trudného balvanu, který svojí nositelku stahuje k tvrdé zemi. Básně, skryté v těžkých korálech, však oplývají lehkostí. Působí dojmem dýchnutí na sklo, při němž dojde ke krátkému zamlžení, které se po chvilce ztrácí. Ale neztrácí se naděje, ze které básně vycházejí a zase se do ní uléhají. Více než vytříbeností autorčina básnického umu, je čtenář osloven až dětinsky naivní, bezprostřední upřímností jejich sdělení. Verše oscilují mezi výpovědmi vyzrálého literáta a texty psanými jakoby pijanova promluva. Útržky hovorů k sobě samé a k Bohu, stojícímu někde na periférii. Básnířka s ním rozmlouvá, i když jsou si rovni, oplývá pokorou. Básně jako proud hovorové řeči, zřídkakdy svázaný do rýmů, spíše ve volném verši. Srozumitelnost, prostota, snaha oprostit se od slovních ornamentů a metafor, působí v soudobé poezii jako zjevení a připomínka stařičké poezie. Emblematickým motivem jsou vzdušné dálky a výšiny. Ve svém vesmíru je však Mikulášková opuštěná. Stav beztíže, po němž touží, je neovladatelný a příliš ohrožující. Vrací se z něj potlučená a ušpiněná. Útlý básnický soubor bez nadité sebestřednosti a okázalých gest je vydán napospas mely současného knižního trhu. Jakpak asi uspěje ve svébytném jeho světě, karnevalu masek, v němž se utkává exploze nevšedních zážitků s efektní podívanou na všudypřítomnou surovou duševní a fyzickou nuditu.