Ammaniti nás přenáší na italský jih v osmasedmdesátém roce a mistrně evokuje atmosféru parna panujícího o tehdejších prázdninách.

Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou.

(...) Román Já se nebojím je postavený velmi jednoduše, jeho autor se drží v pozadí, ale svůj příběh s neokázalou samozřejmostí třímá pevně v rukou. Děj se sune vpřed v podstatě bez slabých míst, na čemž má velký podíl i kvalitní překlad Alice Flemrové. Zdánlivě jednolitý proud lineárního vyprávění přerušují časové odskoky, z nichž mimo jiné vyplývá, že hlavní hrdina v závěru nemůže zemřít. Když ale po strhujícím finále autor nedořečený příběh rázně ukončí, najednou si nejsme tak jistí... Tohle chvilkové zmatení, kterému může podlehnout i poučený čtenář, a dokonce i recenzent, vypovídá o Ammanitiho schopnostech asi nejlépe.