(...) Postavy bojující s novodobými větrnými mlýny promiskuity, domácího násilí, hypoték a prášků na depresi jsou sympatické svou slabostí a zároveň živočišnou touhou problémy vyřešit. Muži a ženy se míjejí, zraňují, přibližují a vzdalují. Sobě navzájem i době, v níž musí žít. Lucía Etxebarria knihu za knihou pokládá přesnější otázky, a navíc je pořád stejně vtipná. A to není málo, protože, když je nám přes třicet, jsme sami a nemůžeme přestat brečet, tak je nejlepší podívat se místo do obrazovky počítače do zrcadla a s Cristinou se zeptat: "Co tady kurva dělám? Kurva co?"

(...) Lucía Etxebarria píše lehce, kapitoly ve velmi zdařilém českém překladu plynou... Některé pasáže jsou velmi vtipné a feminismus, silněji projevený v dalších autorčiných knihách, román nijak neústrojně nenabourává - neboť je přirozenou součástí příběhu tří sester. Nejde ale pouze o knihu kratochvilnou, ani o knihu pouze pro ženy, vypráví totiž o vstupu do světa dospělých, a to se týká každého.