Člověk příjmením Žena

(...) Jak autorka uvádí v předmluvě, jsou zachycené příběhy "vesměs skutečný mi životními osudy žijících lidí". Jejich hrdiny jsou vesměs ženy a autorka sleduje jejich příběhy s něhou, se smutkem, čtenář(ka) snad i s údivem nad tím, jakou vynalézavost musí projevit např. dvanáctiletá dívenka (povídka Sto padesát devět), jež musí sehnat onen obnos na bačkůrky svého bratra, aby ve školce nevypadal jako "sociální případ". (...) Místy je to smutné a deprimující čtení. Stále znovu a znovu žasneme, jak lehce dojde k tomu, že člověk ublíží ať druhému člověku, nebo zvířeti. Jak zranitelné jsou křehké mezilidské vztahy: stačí pouhé slůvko nedorozumění, nepochopení, necitelnosti (Prstýnek) a vše může končit tragédií a nemusí se vždy jednat jen o miláčka třídy - křečka s dívčím jménem Terezka, oběť dětské msty.