(...) Mohlo by se zdát, že na počátku 21. století je Gombrowiczova kniha stravitelnější. Ale to je jen zdání. K zatím poslední srážce došlo na jaře, kdy polský ministr školství Roman Giertych vyloučil Trans-Atlantik ze seznamu nepovinné četby středoškoláků. Prý mají raději číst Sienkiewiczovy Křižáky. "Gombrowicz by byl polichocen," suše konstatovala vdova po spisovateli Rita Gombrowiczová. Do tohoto nekončícího souboje ovšem Gombrowicz nevstoupil s vědomým záměrem. "Prostě jsem se posadil a začal psát." Psal pro potěšení z vyprávění, psal z vnitřního nutkání. Nutně vzniklo tak "cosi přímo opačného, než by se slušelo ... smích, hlouposti, hříčky, zábava!" Naštěstí, chtělo by se říct. Literatura má být v tom nejlepším smyslu slova "neslušná".

(...) Není mnoho spisovatelů, jejichž dílo, byť uzavřené, by i po letech nepřestávalo provokovat, zůstávalo až nezvykle aktuální a znovu přitahovalo nové a nové generace. (...) Každé Gombrowiczovo dílo je polemikou se světem, rozbíjením daných schémat, hrou, formou, která je parodií formy. A Trans-Atlantik není výjimkou. V hovorech s Dominiquem de Roux, spisovatel přiznává, že z jeho románů je Trans-Atlantik pro těžko přeložitelné výstřednosti nejméně známý, ale že jeho osobně vždy pobaví: "Celý můj program byl obsažen především v tónu, stylu, v té mé drzé rozesmátosti tváří v tvář tragédii, v bezostyšném přístupu k tisíciletým svátostem. Literatura není nedělní škola, je to vytváření hotové věci slovem. Někdo začne o něčem mluvit jinak - a to je důležité."