(...) Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy "krásné psaní". Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť. Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích - pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských.