(...) Druhá z knih, O českém dramatickém herectví 20. století, příznačně začíná studií o Eduardu Vojanovi, jakýmsi svorníkem mezi klasickým 19. stoletím a moderními výrazovými směry, najmě expresionismem. Avšak stejně jako v průzkumech zahraničí ani zdejší proměny herectví nenazírá skrze herce samotného, nýbrž skrze režijní koncepce, jimž se herec podřizuje. (...) Neméně cenné jsou ovšem také postřehy, jak zneživotnělý Stanislavského systém v 50. letech, ztotožněn se socialistickým realismem, nuceně ovládl česká jeviště. Vyvstává z toho ponaučení: promění-li se jakýkoli způsob herecké tvorby v nedotknutelné dogma, herectví i divadlo vůbec selhává.