Herec v moderním divadle

(...) herectví v něm autor nahlíží prizmatem různých režisérských koncepcí, které měly sice společný cíl (tedy oslovení diváka), avšak lišily se v používaných způsobech herecké práce i v zamýšleném dramatickém účinu. Hyvnar příznačně začíná Stanislavským, dnes obviňovaným snad ze všech smrtelných hříchů, aby poukázal na klikatý vývoj jeho teorie prožívání (herec má tedy svou postavu obdařit vnitřním životem), posléze zvulgarizované a strašlivě zneužité stalinistickým režimem jako jedině závazného postupu. (...) Hyvnar obhlíží další důležité podněty, které se vynořovaly od sklonku 19. století a zejména pak v meziválečné i poválečné Evropě - ve Francii to byla plejáda hledavých umělců bořících stará klišé (Copeau, Dullin, Artaud, Jouvet...), v Německu se v souvislosti se "zcizujícími" efekty vynořuje Bertold Brecht, nacházející inspiraci v náznakovém čínském divadle, v Polsku se prosazují Grotowski a Kantor, v Anglii se Peter Brook zabývá "prázdným prostorem".