Žaltář

(...) Básník ve své poezii sebeironicky spojuje metafyziku s pustou materiální žravostí, přičemž základní polohou jeho dikce je zběsilost, nahlížená s pobaveným odstupem. (...) V Žaltáři najdeme mnoho výrazových a formálních poloh, které vytvářejí přitažlivé napětí. Macura poměrně suverénně používá tu hutné poznámky, tu jakési fantasmagorické záznamy z cest, často také prozaizované, " deníkové" zápisky psané výrazně dlouhým veršem, jinde zas bez rozpaků užívá klasický sonet. Nicméně při vší pestrosti tvoří sbírka homogenní celek. Je to možná tím, že Macura svůj jazyk zcela ovládá a umí napsat verš, který i přes občasnou přepjatost nedrhne.