Bílý král

(...) Zčásti autobiografická kniha není ani tak románem v pravém slova smyslu jako spíš sledem několika obrazů, v nichž autor zachycuje ponurou realitu osmdesátých let v rodném Sedmihradsku. Jednotlivé obrazy spojuje osoba vypravěče a příběh jeho neradostného dětství. (...) Vypravěč dospívá, uvědomuje si souvislosti, jeho hlas pozbývá části naivity, kterou se vyznačoval na začátku knihy - a přesto je to četba navýsost úchvatná. Zachycení atmosféry je tak průzračné, až si čtenář v duchu říká, jak vůbec bylo možné to takto vyjádřit slovy.

Zdá se, že maďarská literatura se s ideologickou minulostí dokáže prostřednictvím literatury vyrovnat mnohem lépe a invenčněji než ostatní země zpoza železné opony.

(...) Text je rafinovanou směsicí dobrodružného klučičího románu, hororu, grotesky i komorního psychologického dramatu. Celým dílem se prolíná téměř hmatatelný pocit strachu, pod jehož stínem Džáta prožívá své dětství. (...) Některé epizody připomínají mrazivý psychothriller, v němž je hrdina vystavován konfrontaci s mocnějším protihráčem. (...) Z celého románu je patrné, že se za jeho řádky skrývá výrazná spisovatelská osobnost, která dokáže stvořit napínavý, autentický a čtivý text.

Pro umění zemí, které byly dlouhodobě devastovány komunistickou diktaturou, je po roce 1989 automaticky a zákonitě příznačná tendence vyjádřit se ihned a jakýmkoli způsobem k otázkám přežívání v této absurdní a složité době. Tato tendence se ovšem vzápětí se stejnou zákonitostí stává kontraproduktivní.