Tvrdá země

(...) V románu najdeme něco málo z existencialismu (spíše jen témata samoty a úzkosti spojená se situací exilu), vůbec nic z expresionismu (pouze Papouškovu interpretaci v tomto směru) a nejvíce z liberalismu čapkovské generace. Z hlediska diskursivních konfliktů své doby je důležitou Němečkova polemika se socialistickým realismem, do níž autor přispívá svým vlastním pojetím dělníka jako svébytného individua. (...) S Papouškem je možné souhlasit v tom, že "jednotící princip Němečkových próz lze nazvat noetickým". Vypravěč i jeho postavy se vždy snaží proniknout k jakési podstatě skutečnosti. Jejich vlastní zkušenost je tím nejpodstatnějším axiologickým kritériem, které strukturuje životní jevy. V čem tedy spočívá poselství textu? Je to obhajoba konzervativních principů - rodiny, svobody, Boha a poctivosti práce.

(...) Tvrdá země je román o exilu a emigraci v Kanadě, a také o smyslu lidského hledání a počínání ve vyhrocených podmínkách, ohrožujících samu identitu člověka. (...) Ve svých dřívějších románech psal diplomat Zdeněk Němeček o českých exulantech a emigrantech. Tvrdou zemi psal exulant v nejtvrdším období exilu, v letech, kdy si mohli lidé za hranicemi, stejně jako lidé doma, naději jen vymýšlet. Kdyby exil označoval jen situaci člověka, který by byl raději doma, ale je mu dáno žít v cizině, pak Zdeněk Němeček byl exulantem po celý život.