Umírat se má na lačno

Literární debut Milana Matějčka (1935) se jmenuje Umírat se má na lačno a přece to není detektivka, i kdyz se ten podivuhodný životopis, jehož autor nic nepředstírá ani nelakuje narůžovo, jako detektivka čte. Milan Matějček nepocházel z žádné kapitalistické rodiny, přesto měl cejch nevhodného rodinného původu. Nejen o tom, proč se nestal horníkem, je jeho kniha.

(...) Jaký úžasný jazyk, myšlenky, příběh – autor popisuje svůj život od válečného dětství na Malé Straně a jihočeské vesničce, přes politické perzekuce totality a pozdějšího přežívání „normalizace“ sedmdesátých let až do okamžiku rozhodnutí k odchodu do emigrace v letech osmdesátých - a navíc jaká vytříbená stylistická úspornost! Každá věta, vycizelovaná do vybroušeného diamantu, vyjadřuje souvislosti, které by bylo možno rozvést na mnoho stran textu. (...) Tahle knížka by rozhodně neměla chybět v žádné knihovně pamětníka a měli by ji číst i všichni, kteří se narodili později. Aby k znalostem historie přidali onu nesmírně důležitou dimenzi paměti citové. A právě to je v dnešní zašmodrchané době nesmírně důležité!

Na první pohled autobiografický román snad psaný nikoli s velkými literárními nároky, ale už první stránky přesvědcí o mýlce. Upoutají tím, jak z nich pomalu povstává už zapomenuté předválečné prostředí a život Malé Strany, její kolorit, vše se zaujetím a láskou vylíčené. Začítáme se do rodinné historie, nikoli tuctové, ale také ne vyjímečné, poznáváme na ní osudy mnoha podobných rodin (...) A samo vypravěčovo dospívání a mládí, které překonává jednu překážku za druhou, s výjimkou zajímavého pusobení v Černém divadle, jež mu na čas otevřelo svět. A pak teprve po řadě tragédií ztěžka získaná výjezdní doložka pro rodinu a poslední pohled z auta na město, které už nikdy neuvidí. Podobných příběhů jsou sice tisíce, ale Milan Matějček napsal svědectví upřímné a velice lidské.

(...) Milan Matějček opakuje, že ambice psát, jež jej dlouho pronásledovaly, už má za sebou. Teď "jen" zaznamenává, jak žil. Jeho styl je kultivovaný, vyprávění živé, jazyk bohatý, byť ne do důsledku nejaktuálnější. (...) Síla Matějčkova životopisného textu spočívá v otevřenosti, s níž se svěřuje s okolnostmi, za jakých se jemu a jeho blízkým v Československu žilo od třicátých do osmdesátých let minulého století. Nedramatizuje a nedělá se lepší, leccos o sobě mohl zamlčet, tak jako nezveřejnil jména těch, kteří jej zklamali, podrazili, či dokonce okradli.