(...) Ingeborg Bachmannovou coby intelektuálně náročnou a zároveň senzitivní myslitelku představuje soubor Místo pro náhody, který na začátku tohoto roku vydalo v překladu Michaely Jacobsenové nakladatelství Triáda. Soubor je prvním dílem plánované dvousvazkové edice. Zahrnuje eseje, autobiograficky laděné prózy a rozhovory, které Bachmannová během své literární dráhy poskytla médiím. Tematicky tyto texty krouží mimo jiné okolo vztahu jedince a společnosti, problematiky různých jazykových systémů, funkce umění ve zpolitizovaném světě dvacátého století, tragiky lidského údělu a samozřejmě též okolo autorčina psaní. Přinášejí imprese z pobytů v evropských městech - především v Římě, k němuž měla Bachmannová osobitý vztah a kde v roce 1973 tragicky zahynula. Autorka se dále zamýšlí nad politickými problémy, zajímají ji například reálné šance socialismu, které nahlíží skepticky: uskutečnění myšlenky socialismu by totiž podle ní předpokládalo nového člověka; ten však zůstává pořád stejný.

(...) Ingeborg Bachmannová je hledačkou pravdy, svobody a absolutna, stejně jako odpůrkyní omezení, která člověku do cesty staví časová a historická existence, v neposlední řadě i jeho zhoubná podstata. Existenci Bachmannová chápe jako " nezměrné příkoří", ze kterého člověka může vysvobodit jedině smrt - toto trpké poznání by nás ovšem nemělo svádět k rezignaci. Typicky rakouské pesimistické vnímání existence se odráží v jejím přesvědčení, že každý člověk v sobě skrývá tragédii a že to směšné na lidech je jen fasáda. (...) Přesto Ingeborg Bachmannová ve svých úvahách nikdy neupouští od požadavku, aby člověk stále upíral pohled za hranice fakticity a "v protichůdném boji možného a nemožného rozšiřoval své možnosti".

(...) Ačkoli nejvíce rozruchu vzbudila jako půvabná mladá básnířka a múza zároveň, až životní zklamání Bachmannovou přivedla k radikalitě a plné samorostlosti. Vykořenila z ní lyrismus ve prospěch hutnější řeči, zahrnula ji obtížným darem samoty, ve které mohla rozvinout spisovatelský způsob existence. Jsou to právě materiály pokrývající zhruba posledních pět let života, pro které stojí Místo pro náhody za čtení.

(...) V dvousvazkovém výboru Místo pro náhody máme možnost důkladně nahlédnout do autorčiny esejistické tvorby, reflektující s typicky kritickým přístupem existenci spisovatele, otázky literární, filosofické i aktuální politickou situaci. Samotný text Místo pro náhodu, tvořící jádro výboru, vznikl jako děkovný projev pro převzetí Ceny Georga Büchnera. Nalézáme zde kromě klíčové konfrontace města a literatury s motivy osamělosti, nemoci a bolesti množství eruptivních, paradoxních poetických obrazů a nečekaných detailů. Autorka se nevyhýbá ani autobiografickým prvkům, tematizuje například rozchod se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem, který u ní vyvolal psychickou krizi a doživotní závislost na uklidňujících lécích.

(...) O devět let později vznikla řeč Místo pro náhody, která už konfrontuje město (Berlín) a literaturu s nemocemi, samotou, pouští. Sledujeme nedůvěřivý, potměšilý jazyk, kanonádu válečných i vznosných obrazů, štiplavé přízemní detaily a zlostné hyperboly (scény v zoo). V textu má svou vrstvu mj. autobiografie (rozchod s Maxem Frischem, pobyt v berlínské nemocnici), vývoj spisovatelčina celoživotního textu, z něhož ona zhmotnila jen fragmenty, a poetika Georga Büchnera - sršatý text byl pronesen jako poděkování za cenu po tomto dramatikovi nazvanou. Nakonec, zdá se, z knihy víc než očekávané město, řeč a politika utkví prohloubené téma nemoci.