Korespondence dvou výrazných postav poválečné německy psané literatury, Ingeborg Bachmannové a Paula Celana, ukazuje, že jejich společný "čas srdce" plynul leckdy v bolestném a krutém rytmu. Pisatelé zápasili o každé slovo, snažili se udržet blízkost i za cenu zoufalství, anebo naopak unikali do mlčení. (...) Vydání dopisů obou mimořádných lyriků lze chápat i jako rozšíření jejich poměrně neobsáhlého díla a mimo to nám dává možnost nahlédnout do vztahů na německé poválečné literární scéně. Kdo si však od Času srdce sliboval, že se dozví veškeré detaily o životě obou spisovatelů, bude asi zklamán. Dopisy nám poodhalí vztah, který tyto dva zajímavé lidi poutal, jen v náznaku. Tak to ostatně činí i jejich tvorba. Korespondence stejně jako jejich básně nezrcadlí zájem o konkrétní příběhy, ale o slova, jejichž výstižnost oba považovali za mnohem hlubší. A právě slova, ne události, byla nositeli jejich vztahu. To klade na čtenáře sice velké nároky, ale ponechává mu to zároveň velký prostor pro vlastní fantazii. A pro vlastní slova.