(...) Kniha naštěstí není sledem nářků a karambolů, naopak - na začátku, ještě v nemocnici, převažují živé vzpomínky na létání, na cizí země, na kolegiální souhru. V druhé fázi - "doma" - sledujeme tvrdohlavé a systematické pokusy vypravěčky naučit se mluvit a číst ze slabikáře či ze slovníku cizích slov, konstatování neúspěchů i občasné euforie z mluvení, sdílení a vylaďování s okolím - které se zase učí trpělivě poslouchat a zřetelně vyjadřovat. Novela vychází ze životního příběhu Viktorie Bartoníčkové, která skutečně cestu z mlčení našla. Později vybudovala Klub Afasie, který v tom pomáhá druhým. Z jejích poznámek, ústního vyprávění i prožitků dalších afatiků vystavěla Alžběta Dvořáková literární tvar podaný poutavě a věcně. Díky oběma autorkám vznikla kniha, v níž se spojila hluboká zkušenost, která má co říct, s velice vkusným způsobem, jak to říct.