Testament

(...) Právě ta odvaha improvizovat na hranici mezi povoleným a zakázaným je na Testamentu - jakési literární závěti abbé Pierra - strašně sympatická. Jsou to paměti bojovníka a pacifisty, který ví stejně jako Gándhí, že násilí je lepší než zbabělost. (...) Lidem stále opakoval, že je třeba plavat proti mentalitě zisku. "Je skutečně tak spravedlivé pobírat úroky ze svých vkladů? Z čeho pocházejí? Z práce dětí? Z plundrování přírody? Z nelidských pracovních podmínek?" A také že neriskovat znamená postupně se vzdát lidské svobody. A že je důležité vypěstovat si psychickou, sociální, politickou i náboženskou hygienu, abychom se nestali závislými na něčem, co je koneckonců jen karikaturou skutečnosti.

(...) Abbé Pierre nebyl žádný literát, zato velmi dobrý kazatel. Jeho úvahy jsou neučesané, plné neobvyklých přirovnání, citací a také skrytých apelů. Lépe než oslavná slova životopisců ukazuje Testament odkaz starého kapucína: vší svou osobností chce probudit v lidech zájem o druhé, zodpovědnost za chudé a "víru v člověka". Je to vlastně od starého kapucína trochu nátlak, dobře si totiž uvědomuje svou převahu: je už starý, nemá nic, než své myšlenky, pověst spravedlivě rozhořčeného bojovníka a respekt Francie, která z něj již za jeho života vytvořila legendu. Abbé Pierre v sobě provokativně spojuje realistu a naivu. Celý život se pohyboval mezi bezdomovci, ale současně nepřestal útočit na vlády v globálních otázkách. "Jsme odsouzeni vědět všecko," říká o globalizaci Abbé a vyvozuje z toho nárok na solidaritu mezi národy.