Ve své třetí sbírce prohlubuje Tomáš Kůs tendenci, která u nás sílí od devadesátých let minulého století a projevuje se situováním poezie do interiérů. Tematický rámec Spižírny tvoří rodina, byt, domov, cyklus denních a týdenních činností; vznikají v něm momentky blízkých osob ("matka/ ve vzorně uklizeném bytě/ pláče do telefonu" - Oni) a zátiší s předměty tvořícími atmosféru známého ("dnes bys dal/ všechny vůně světa/ za v neděli odposlechnutý/ cinkot příborů" - Pondělí). Básníkovou zásadou je civilní "nechodit pro báseň daleko", když leží " doma na posteli/ jako prasklá tětiva" (Večerní zprávy). (...) Úsporné výrazivo i vysvětlující (nikoli ornamentální) metaforika jsou podřízeny úsilí přesně zachytit kompozici obrazů a vyvarovat se strojenosti a inscenovanosti. Po přečtení strof jako vysoustružených si říkáte, jak to, že jsem si nevšiml toho, co každý den prožívám?

(...) Jako vypravěč zaměřený na detail umí své drobné děje zručně vystavět, neutíká se ke klamavým zámlkám, jeho poetika pracuje spíše s výmluvným přirovnáním a metaforami, personifikacemi. Civilní ladění tématům sluší, ať už jde o nedělní oběd u zanedbávané matky, lenošení v posteli za bílého dne, drobná domácí dramata či listování rodinným albem. Občas si dovolí i úvahu, ale základní snahou je vyprávět příběh. Snad za tím stojí náklonnost pro divadlo či film. Každopádně však za spoustou básní lze spatřit klouzavý pohyb kamery, některé je možno přímo považovat za drobné básnické scénáře. To všechno by však samo o sobě nebylo nic výjimečného, podobně s volným veršem nakládá spousta autorů. Kůsova sbírka je však nebývale kompaktní, z žádného textu neucítíme náhodnost, roztříštěnost, neřkuli nevyzrálost.