Jarní chodec

Průřez tvorbou středoškolského učitele a regionálního historika představuje svého autora jako autentického básníka venkova. V zákoutích současné české poezie lze stále nalézt autory hodné pozoru a Petr Mazanec k nim pro některé rysy svých básní náleží. (...) Ačkoli je Jarní chodec výbor, mnohé rysy jej činí velmi kompaktním. Jednou z nich je vytrvale dodržovaná er-forma či užití výhradně infinitivů, což v subtilní osobní lyrice nebývá u básníků tak úzkostlivě a systematicky používáno. Zde však působí v několika rovinách. Autor je v prvé řadě pěší pozorovatel krajiny a společenství bližních, sám sebe pak z tohoto kontextu nevytrhává. Je jedním ze všech. Ich-forma byla by zde často rušivá a nevytvořila by zdání obecné platnosti. U věřícího básníka za ní cítíme i souvislost s křesťanským požadavkem skromnosti. A vzhledem k celkovému pohledu a pocitu sounáležitosti napříč mnoha generacemi jde snad i o osobitou zprávu potomkům.

(...) Vyniká strohostí, jakýmsi fotografickým popisem viděného. Prostý jazyk zdobí málokdy nějakými atributy. Čtenářům se do rukou dostává výbor poskládaný z textů za čtyři desetiletí; básníka, jemuž je blízká kupříkladu tvorba Zbyňka Hejdy, Ladislava Dvořáka nebo Jiřího Koláře a Františka Halase. (...) Vlastní střídmou poetickou notou by si mohl Petr Mazanec získat lidi, kterým je doposud uzavřen metafyzický rozměr Březinova díla a zření. Jeho slova reflektují běžné, každodenní situace na venkově nebo na hřišti a u ping-pongového stolu, na cestách, nebo když mží. Chodec-básník bere svého čtenáře málokdy na výlety v nebeské dálavy. Ale sluší mu, že i tak někdy vzhlédne vzhůru: "Na nebi trpělivé hvězdy / Na oči / chladivý jejich třpyt / za hodně teplé noci...", aby však přistál v představách a hleděl na svět mýtů "Tady zespod".