Antonius a Kleopatra
Anotace
<>Ukázka z textu
Odkudsi vykouzlil úsměv, přitáhl si ji k sobě a vdechoval jemný dech její pokožky, lehkou květinovou voňavku, kterou si dávala destilovat z jerišského balzámu. „Ano, lásko moje, vydám se do své poslední bitvy.“
Ztuhla a odtáhla se od něho, aby se mu mohla podívat do očí. „Poslední bitvy?“
„Ano, poslední bitvy. Nazítří, za úsvitu.“ Zhluboka se nadechl, zvážněl. „Nevrátím se z ní, Kleopatro. Bez ohledu na to, jak dopadne, já se nevrátím. Můžeme v ní i vyhrát, ale je to jen jedna bitva. Válku vyhrál Octavianus. Hodlám zemřít na bitevním poli, tak statečně, jak to jen dokážu. Římský prvek tak odsud zmizí a ty budeš moci s Octavianem vyjednávat, aniž budeš muset brát ohledy na mě. Jemu vadím já, ne ty – ty jsi zahraniční nepřítel, se kterým může nakládat otevřeně jako Říman. Může od tebe žádat, abys šla v jeho triumfálním průvodu, ale nepopraví tebe ani děti, které se mnou máš. Pochybuji, že by ti dovolil vládnout v Egyptě, což znamená, že až bude po triumfu, nechá tě žít i s dětmi v nějakém italském pevnostním sídle, jako jsou Norba anebo Praeneste. V naprostém pohodlí. A tam budeš moci vyčkat Kaisariónova návratu.“
Barva se jí vytratila z tváře, soustředily se jen do oněch velkých zlatavých očích. „Antonie, ne!“ zašeptala.
„Antonie, ano. Tak si to přeju, Kleopatro. Můžeš pak požádat o mé tělo, a on ti ho vydá. Není mstivý – vše, co on dělá, je účelné, zdůvodněné, pečlivě uvážené. Neodpírej mi příležitost k čestné smrti, lásko moje, prosím tě!“
Slzy byly horké, pálily ji do tváří, jak stékaly ke koutkům úst. „Nechci ti odpírat čestnou smrt, můj nejmilovanější. Jen jednu poslední noc v tvém živoucím objetí chci, o to jediné žádám, a víc už o nic.“
Políbil ji a odjel k Hippodromu, aby tam vydal bitevní rozkazy.