(...) Eca zajímá nikoli to, co všechno může čtenář dělat s literárním textem (v tom se liší od spekulativnější Rozkoše z textu Rolanda Barthesa...), ale co dělá literární text se čtenářem, pokud ten se rozhodne kooperovat. Ecův model literárního textu se snaží striktně vydělit textové struktury vyzývající potenciálního adresáta ke spolupráci a odlišit je od empirických prvků, které při interpretaci přicházejí ke slovu. (...) Méně vyhroceně řečeno: Lector in fabula chce být i návodem "naivnímu čtenáři", jak se nenechat dezorientovat a napálit komplexním, ironickým textem. Takovými jsou v závěru knihy dvě povídky od Alphonse Allaise, které jsou jednak literárními texty, jednak metatexty, reflektujícími vlastní fabulační nemožnost - totiž nemožnost abstrahovat smysluplnou fabuli bez odkazu k samotné literární situaci (podobně jako Escherovy obrázky, u nichž nevíme, zda schodiště stoupá nebo klesá, zda vede dovnitř nebo ven, atp.).