V nové knize V hrudi pták nepřichází Jaroslav Žila s žádnou revolučně novou poetikou, naopak zůstává svůj, nové jsou "pouze" texty. A tak zde opět najdeme ony gnómy, které by od jiného vyznívaly vypočítaně či legračně, Jaroslav Žila ale tento riskantní krok vyvažuje svou důvěryhodností: "Když světlo dopadá/ šikmo na tvář,/ za nosem je tma." Nebo: "Být někým jiným/ můžeme jen/ v srdci ženy." Jsou tu i malá dramata, zastavené okamžiky: "Co já vím, byla krásná,/ ta žena na autobusovém nádraží,/ když se naklonila k dítěti a řekla:/ Zamávej tatínkovi, ať se nám vrátí." (...) Jaroslava Žila tak v nové sbírce znovu ukazuje, že báseň neznamená nesrozumitelná krasomluva a také že cit a empatie přirozeně patří do života. Nic víc. V hrudi pták patří ke knihám, které mají sílu, jež donutí člověka se zastavit.