(...) Nasadit si ruksak a jít... To je celá velká pravda knihy norského spisovatele Tomase Espedala. Mnohem více prostá a zároveň hluboká a vznešená, než se na první pohled může zdát. Je jako cesta samotná: někdy člověk nemyslí na nic jiného než na to, až bude v teplé posteli; jindy se na své cestě dotýká nebe a hvězd. Čteme-li Espedalův román, zažíváme obojí. Je to jako jít v jeho stopách, kráčet otevřenou cestou bez cíle společně s autorem. Hluboce osobní i osobitá próza norského autora není románem v obvyklém slova smyslu. Postrádá dějovou zápletku, komplikovanější výstavbu, nenabízí hlubší psychologický vhled do spletité podstaty lidských vztahů. Je spíše (sebe)reflexí putujícího spisovatele, vylíčením jeho poutě po rodném Norsku, po Francii, Turecku a dalších místech kontinentu.